O mně

Jmenuji se Kristýna Hončíková a sportovní kynologii se věnuji již více než 14 let. S výcvikem psa jsem začínala jako devítileté dítě pod vedením svého dědečka, zkušeného kynologa, kdy jsem dostala svého prvního psa – německého ovčáka bez PP – Amora. Ovšem psi u nás byli odjakživa, už kolem pěti šesti let jsem s dědou jezdila na cvičák a s jednou z jeho fen jsem i závodila.

Bohužel Amor z důvodu špatné péče „chovatele“ trpěl mnoha onemocněními. V době, kdy jsem si Amora brala, nebylo nic známo o množírnách, pes bez PP nebyl nic špatného, byl považován za levnou alternativu papírového psa, pokud jste nemířili do vrcholového výcviku nebo výstavních kruhů. Často jsem naopak slýchávala názory, že štěňátko bez PP může být i „vymazlenější“ a lépe socializované než to s průkazem původu, neboť lidé si u bezpapírových psů chtějí dopřát radost ze štěňátek, o peníze jim nejde,  a tak štěňátkům dají opravdu vše. To ovšem nebyl případ „chovatele“ mého Amora. Ačkoli nás pán ubezpečoval, že štěně je odčervené, a při návštěvě se opravdu štěňátko jevilo být v pořádku, další den pejsek odmítal krmení, a tak jsme ho odčervili. To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech – klubko parazitů.

Naneštěstí už tito parazité napáchali v křehkém štěněcím organismu velké škody, takže se Amor od mladého věku potýkal s respiračními a zažívacími problémy, které byly natolik závažného charakteru, že nás v necelých dvou letech věku Amora vyřadily nadobro z výcviku. Nebylo možné skládat ani žádné zkoušky, Amor se při větší námaze dusil, sípal, o obraně nemohla být řeč, protože ačkoli měl Amor velmi pevný silný stisk, dlouho v zákusu nevydržel, protože pouze nosem dýchat nedokázal.  S Amorem jsem si pak hlavně hrála, udržovala ho v kondici pomocí procházek. Pes je pro mě vždy přítelem, členem rodiny, proto jsem si během jeho života jiného psa nepořizovala, protože jsem nechtěla Amora odstavit na druhou kolej. Že bych ho dala pryč nepřipadalo v úvahu.

Amor byl neskutečně milý a oddaný pes, který mi splnil vše, co mi na očích viděl. Byl snaživý, vše dělal poctivě. Naučil mě toho opravdu mnoho – nejen o psech, jejich chování a povaze, ale i o sportovní kynologii.
 

V necelých deseti letech Amora začala stíhat víc a víc různá onemocnění, ať už to byly problémy se srdcem, s ledvinami nebo žaludkem. Po půl roku dlouhém boji, kdy se skoro padesát kilo vážící pes ztrácel před očima, vážil možná polovinu své původní váhy, a začínal trpět, jsem se rozhodla Amora nechat odejít.

 

Se ztrátou Amora jsem se smiřovala jen těžce, časem mi však začal chlupatý kamarád chybět, stejně jako mi chyběla sportovní kynologie. A tak jsem se začala po vhodném plemeni. Německého ovčáka jsem už nechtěla, nelíbí se mi rozdělení na exteriérovou a pracovní linii, stejně jako jsem si u mnohých zástupců tohoto plemene všimla výrazné nervové nevyrovnanosti. Hledala jsem a hledala, až padla volba na rotvajlera. Psa, který mě vždy fascinoval svou osvaleností, mohutností a oddaností pánovi. A nakonec jsem si po mnoha peripetiích odvážela jednoho letního dne roku 2014 domů malé chlupaté štěstí, mou vytouženou rotvajleří holčičku – Buggy – Buginu Pegas z Jalovčí.

Buggy se od počátku projevovala jako individualista, pravý rotvajler, který má svou hlavu. Já nebyla od ovčáka na něco takového zvyklá, zpočátku jsme se s Buggy „srážely“. Buggy je zlatíčko, pracant, kterou baví makat, ale nic mi nedá zadarmo. Zatímco Amor by pro mě cvik splnil, i když by ho považoval za sebevětší nesmysl, Buggy tohle neudělá. Jak v tom ona sama nespatřuje pro sebe výhodu, snaží si cvik usnadnit. Ale našly jsme společnou řeč, obě víme, co platí na tu druhou, a jsme nerozlučné parťačky. Trávím s Buggy veškerý volný čas, Buggy se mnou jezdí i na dovolené. Zkoušky jsme začaly skládat v jejích 16 měsících, a od té doby už jich máme na kontě osm, z toho dvě všestranné. Zdravotně je Buggy také v pořádku, díkybohu. Na výstavě jsme si zvládly vyběhat CAC, a ani na klubových soutěžích Rottweiler klubu České republiky jsme se neztratily. Vše jsme korunovaly v roce 2017 úspěšně splněnou bonitací, čímž se Buggy stala chovnou fenou. V listopadu 2017 mi byla registrována chovatelská stanice Krisambu, jejíž název je mezinárodně chráněn. Buggy se stala zakladatelkou mé chovatelské stanice.

A právě ze jmen mě, Amora a Buggy je vytvořen i název Krisambu.

V březnu 2018 se narodil vrh A chovatelské stanice Krisambu. Během těžkého porodu a neméně náročných dní následujících Buggy ukázala, jak neskutečně fantastická je, jak je silná, psychicky a fyzicky, má neskutečnou povahu, nesmírně si Buggy vážím, stejně tak jako její důvěry ve mě.