Výstavní speciál
V neděli jsme se celá rodinná delegace vydali s Buggy na krajskou výstavu psů do Brna. Jelikož jsme v sobotu, kdy jsme shodou náhod jeli také do Brna, viděli, jak vypadají silnice a pocítili to na vlastí kůži, bylo rozhodnuto, že se pojede kousek po dálnici a pak se sjede na „normální“ silnici. A ještě si to vše pojistíme GPS.
V sobotu večer jsme vše nachystali, v neděli vstávali v 5:15 a o hodinu později jsme se již vydávali na cestu.
Jsem naprosto znechucena stavem českých silnic. Všude uzavírky, všechno rozkopané, ale nikde nevidíte pracovat ani živáčka, kolony a kolony, současně s opravami dálnice probíhají uzavírky i ostatních silnic, takže dostat se do Brna je o nervy a zdravý rozum. O značení objížděk ani nemluvím.
Nakonec jsme se do Brna dostali, ale selhala nám navigace, která uprostřed silnice nahlásila, že se jedná o cíl naší cesty. To těžko, takže jsme dvěma auty kroužili po Brně, ptali se na benzínce, pak paní procházející po chodníku. A po velkém martyriu se skutečně dostali na místo výstavy.
Nemile mě překvapilo, že při takovém množství přihlášených psů (skoro 250), jsme po cestě nenarazili na jedinou ceduli, poutač, prostě nic, co by nás dovedlo do areálu KK Zetor. Jediná šipka byla těsně u odbočky k areálu, což je ale k ničemu.
Já už měla nervy na pochodu, protože místo plánovaných 7:30 jsme dorazili těsně před osmou. A teď ten šok, když vidíte parkovat auta podél příjezdové cesty k areálu. Bože, jsme poslední, nebo co? Naštěstí ne, jednalo se o lidi, kterým bylo líto dát 50 korun za parkovné a přiznat, že třeba nevystavují a zaplatit dalších 30 korun. Jejich věc. Sjeli jsme až k areálu, kde jsme zaplatili a jeden z pořadatelů nám ukázal kam zaparkovat, aby byl pořádek, nebyl zmatek a auta pak mohla pohodlně zase odjet. To oceňuji.
Mám dojem, že některým lidem lezou psi na mozek. Jela jsem skutečně krokem, když jsem viděla, jak se po cestě trousí spousta lidí, ale čekala bych, že by mohli projevit tolik slušnosti, že nepůjdou středem cesty, ale když zaznamenají projíždějící auto, tak uhnou ke kraji. Ne. Musela jsem zastavit, za mnou se začala tvořit kolona, tak jsem musela zatroubit a dotyční se cítili dotčeni a rozhazovali rukama, co jsem si to jako dovolila. A to vás, vážení, mám příště přejet?
Vytáhla jsem Buggy, která to vše brala, na rozdíl ode mě, se stoickým klidem, z auta. Buggy se rozhlížela, začala vrčet a nevypadalo, že by se jí výlet líbil. Pak si ale vzala pamlsek, dala na moje slova, uklidnila se a byla úplně zlatá.
Šli jsme do výstavní kanceláře k veterinární přejímce, dostali jsme potřebné dokumenty, odškrtli si nás a pak jsme se vydali ke kruhu.
Nádherný obrovský cvičák. A nikde žádné krátery od myší vhodné ke zlomení nohy.
Rozložili jsme deku a židličky a pak jsem vzala Buggy vyvenčit. Mojí noční můrou bylo, že se Buggy rozhodne vykonat potřebu ve výstavním kruhu. Naštěstí se tak nestalo. :)
Buggy si nové prostředí očichávala, nakonec se i vyčurala a vypadala spokojeně.
Prošla jsem s ní poté i prostor výstavy, vzala ji do kruhu, abychom si ještě zopakovaly předvádění a Buggy se seznámila s prostředím. Buggy se vůbec neostýchala, šlo jí to parádně.
S mírným zpožděním byla výstava zahájena a nám nezbývalo než čekat, až na nás přijde řada. Vzala jsem ještě několikrát Buggy na procházku, občerstvovali jsme se. Buggy se nám všem sápala po jídle, pak si dala šlofíka. Hlavu strčenou ve výstavním kruhu. :D Naštěstí rohy nikdo nevymetá.
Pomalu jsem začala chystat sebe i Buggy, přesunuli jsme se ke vstupu do kruhu, Buggy se zaujetím pozorovala předvádějící se psy. A pak nastala naše chvíle. Bylo mi špatně, cítila jsem nervozitu a bohužel jsem to přenesla na Buggy, která nechtěla ukázat zuby. Nakonec se nám po krátkém boji podařilo chrup ukázat. Pan rozhodčí Hořák byl moc milý, vtipný, nenadával, snažil se mi pomoci. Měla jsem obavu, aby se po takové nepříjemnosti chtěla Buggy vůbec předvádět. Ale Buggy nezklamala, krásně se předvedla jak v pohybu, tak v klidu v postoji. Tetelila jsem se radostí, když jsem slyšela ten posudek a byla jsem opravdu šťastná, když jsem si vyslechla výborná jedna, vítěz třídy mladých.
Měli jsme čas chvíli vydechnout, najíst se, napít se, absolvovat procházku a následně jsme se přesunuli ke kruhu číslo jedna na závěrečné soutěže.
Nastupovali jsme do soutěže o nejlepšího mladého, kde bylo snad 20 nebo třicet psů. Buggy byla úžasná. Klidná, soustředila se jen na mě a na svůj výkon. Ostatní psi ji nezajímali, krásně se pohybovala, v postoji vydržela nekonečně dlouho. Nic jsem si od té soutěže neslibovala, brala jsem to jako takovou legraci. Samo o sobě je dost divné mezi sebou porovnávat čivavu a německou dogu, ale chování a posuzování rozhodčí Boženy Ovesné mě šokovalo a byla jsem znechucená. Skupina se do kruhu vměstnala tak, že zabrala tři strany čtverce, vytvořilo se tedy hranaté U. U jedné strany strávila pí Ovesná snad minutu a pečlivě vybírala, koho pošle do užšího výběru, byla to nejkratší strana, a vybrala z ní nejvíce psů, a potom, bez jediného pohledu, zastavení minula celu naši stranu a přešla ke straně třetí a tam vybrala asi dva psy. Ani se na těch deset nebo kolik psů nepodívala. Říkala jsem rodině: „Viděli jste to, ona se na celou tu stranu vykašlala!“ A několik lidí, kteří mě slyšeli, na moje slova zareagovalo a dalo mi za pravdu, že pí Ovesná se prostě na celou tu naši skupinu vybodla a nevěnovala jí ani jediný pohled.
Jako co to je? Jestli tedy rozhodčí všem těm plemenům nerozumí, proč si nepřizve kolegy? Vždyť je to jen soutěž. Nebo aspoň mohla zachovat dekorum, psa nebo dva z naší skupiny vybrat (i kdyby o standardu takového plemene neměla ani potuchy) a pak je v dalším kole vyřadit. Nikdo by jí nemohl nic říct. Ale toto??? Přijde vám to korektní? Mně tedy ne. I takoví lidé se ale najdou.
Ale náladu mi to nepokazilo. Měla jsem ohromnou radost z našeho úspěchu, ten nám nikdo nevezme a nic ho nevymaže. :)
Buggy musím složit obrovskou poklonu, byla naprosto fenomenální. Skvělé chování, neagresivní, pohodářka, předváděla se. Opravdu jako zkušený výstavní harcovník. Zuby jsem jí pokazila sama. Nerozhodilo ji ani to, když na ni psi vyjížděli, nebo se nějací v její blízkosti do sebe pouštěli. Můžu ji vzít opravdu všude, beze strachu, bez studu. Cestu tam i zpět byla Buggy klidná, spala.
Ještě musím něco poznamenat k některým vystavovatelům. Myslela jsem, že když půjdu na výstavu, mezi lidi, kteří se psům věnují, najdu tam rozumné jedince. Kdepak. Našli se takoví, kteří prostě své psy pustí na volno, aniž by měli zvládnuté přivolání. Nehledě na to, že mi to na výstavě, byť mimo samotný prostor kruhů přijde nevhodné, protože psi jsou všude, jdou na procházku, vyvenčit se. Majitelé pro ně chtějí klid a pohodu. Buggy je kliďas, co si z ničeho hlavu nedělá, takže když nás přepadli dva psi, tak se z toho rychle oklepala, stejně jako se dokázala vypořádat s dotěrným psem, kterého jeho majitelka vypustila na volno těsně za bránou areálu výstavy, navíc za přítomnosti Buggy a dalších dvou psů. Ten pes začal Buggy pochopitelně hned obtěžovat a já jsem zase měla co řešit.
Pak se dějí takové věci, jakože majitelé hází svým psům u kruhů míček a jiný pes se za hračkou vrhá taky. A neštěstí není daleko. Některým zkrátka chybí zdravý rozum.