Voda, samá voda, sem tam běžec
Minulý týden se nesl ve znamení vody. Vzala jsem Buggy a Arnou k řece, aby se holky v tom parnu ochladily. Arna téměř bez váhání vletěla do vody. A cachtala se. Buggy stála na břehu a přemýšlela, jestli do té mokré a pohybující se věci vůbec vkročit. Namočila si packy a vypadalo to, že jí to už stačí. Pobízela jsem ji, aby šla do vody, nabízela jí hračku i pamlsky, až se za mnou Buggy vydala. Jakmile si smočila břicho, vymrštila se jako na pružinkách a skočila na břeh. Pak ale zjistila, že to nic není, vlezla zpět a chodila za mnou jako kachňátko za kachnou. :) Za chvíli si našla i svůj styl chůze ve vodě, protože zpočátku nevěděla, jestli už nemá začít plavat, a proto tak legračně našlapovala. Nakonec si to užívala skoro stejně jako Arna, brodila se vodou za balónkem, objevovala, co řeka a okolí nabízí. Koupel obě osvěžila, holky pak jako střely lítaly po louce.
O víkendu jsme já, rodiče, holky a Mooney vyrazili na procházku. Šli jsme lesem a loukami, takže nám horko nevadilo, navíc jsme vyrazili brzo ráno. Cestou jsme narazili na velký balík sena, takový ten válec. Arna se k němu plížila, Buggy se k němu vydala bez okolků, bez známky strachu. Říkala jsem si, ať se seznámí s něčím nový, tak jsem vytáhla pamlsek a řekla Buggy „hop“. Myslela jsem, že se prostě předními packami opře o balík. Ne. Buggy se vymrštila ze země a zavěsila se na seno. Chtěla skočit až nahoru, ale byla příliš blízko, tak se to nepovedlo. Buggy vypadala spokojeně, já měla plné ruce práce. Držela jsem ji pod zadkem, bála jsem se, aby nespadla.
Další překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Při procházce jsme potkali běžce, Buggy vrčela, štěkala, vůbec se jí ten člověk nelíbil. Ušli jsme ještě kousek. Nikde nikdo, louka prázdná, pustili jsme holky na volno, já si dala svačinu. Buggy si lehla do trávy, chladila, byla rosa. Najednou byla Buggy pryč a s řevem se hnala na běžce, který se vracel a nevím, odkud se tak rychle vynořil. Já nevěděla, co dřív, už jsem si představovala to nejhorší. Vyplivla jsem svačinu, odhodila housku a volala na Buggy, pískala. Zbrzdila. Volala jsem dál. Pak se zastavila. A konečně se otočila a nabrala směr ke mně. Běžec zůstal stát, nemusela jsem tedy na něj volat, aby se nehýbal.
Brečela jsem, jak jsem se lekla. Buggy složila velkou zkoušku. Nebojí se, ochrání smečku, když vycítí nebezpečí a především – poslechne.
Stihli jsme se i ochladit v potoce. Buggy se nejprve moc nechtělo, tak jsem vyzula boty, ponožky a šla do vody. Buggy mě pozorovala, pak si řekla, že to taky zkusí a nakonec se spokojeně procházela potokem, málem ani nechtěla ven.
Další den hned ráno jsme opět vyrazili všichni k řece. Arna hupla do vody, Buggy za ní, jen Mooney se této zábavy zdržel. Holky byly radostí bez sebe, cachtaly se. Po mostě nad řekou chodili lidé, jezdili cyklisté i auta. To Buggy nevadilo. Dokud se jeden cyklista nezastavil a nezíral na nás. To se Buggy vydala k mostu a výhružně štěkala.
Večer jsem holkám nafoukla nafukovací balónek, ať si pohrají, mají novou zkušenost. Než jsem vytáhla foťák, abych to mohla zdokumentovat, Buggy balónek prokousla. :) Ale je dobré, že se holky nelekly.