Rentgenové martyrium
Nikdy bych nevěřila, jak těžké bude se objednat na RTG. Byla mi doporučena jedna veterina ve Vyškově s tím, jak moc ochotní lidé tam pracují, jak vám vyjdou vstříc a bla bla bla. Jelikož jsem člověk, co řeší věci včas, tak už začátkem září jsem na veterinu psala, s jakým časovým předstihem je třeba se objednat. Dostala jsem odpověď, že bohatě stačí tři dny dopředu. Fajn. V říjnu jsem plánovala RTG, takže hned počátkem měsíce jsem psala, že bych se ráda objednala, a to na pozdní odpoledne. Moc je to mrzí, ale nemají místo, ledaže by mě tam s obtížemi vmáčkli, nebo mi nabízí úterý nebo středu. Žádala jsem o pondělí. Aha, takže píšu víc jak s týdenním předstihem, místo nemají. Chci, aby o psa bylo dobře postaráno a snímky měly kvalitu. O vmáčknutí nestojím. Ještě když zdůraznili, že s obtížemi. Samozřejmě jsem jim přeposlala předchozí komunikaci. Jak jinak se mám objednávat, mi nesdělili. Fajn. Dala jsem jim sbohem.
Následně jsem obeslala další 4 veteriny. Z jedné se mi vůbec neozvali. Tomu říkám jednání.
Další mi odpověděli s tím, že cena, včetně anestezie je 2500,-. Bezva. Tak se objednávám, píšu, že přijedu s fenou RTW, ať mají představu, s jak velkým zvířetem se bude manipulovat, že opravdu nemám čivavu. Najednou přišel mail, že cena může být i 3500 a více. Děláte si legraci? Já mám rotvajlera, ne mamuta. Pitomce ze mě nikdo dělat nebude.
Kontaktovala jsem veterinu, kam jsme jezdili očkovat. Dali mi informace, když jsem se chtěla objednat, nikdo se už neozval. Sedla jsem do auta, jela tam osobně, protože už mi to všechno začínalo lézt na nervy. Přijedu večer, čekárna nacpaná, lidem jsem řekla, že se jen objednám na RTG, jestli jim nevadí, že tam „udělám vsuvku“. Nikdo neřekl, že by byl proti. Po asi 10 minutovém čekání, kdy bylo slyšet, že je přítomno více doktorů, kteří se dobře baví a skrze prosklené boční dveře byla vidět silueta psa, o kterého se nikdo aktuálně nestará, se otevřely dveře ordinace. Vešla paní, která byla na řadě, já za ní, slušně pozdravím, říkám, že bych se chtěla objednat na RTG, že jsem jim psala e-mail, ale nedostala jsem odpověď, po mně ta osoba, co se nazývá veterinární lékařka, štěkla, že ona teď neví, nemá čas, neví, co by na to řekla paní (která mlčela jak ryba) a že mám počkat a zabouchla mi dveře před nosem.
Stále se ozývaly hlasy, zábava byla očividně v plném proudu, čekala jsem 20 minut. To nemohla říct kolegovi, aby mě objednal, nebo obětovat asi minutu času?
Víc mě tam neuvidí.
Psala jsem ještě jedné veterině, ohledně objednání se mi nikdo neozval. Volám tam, konečně mám termín. Ale hlavně, že si pamatují, že jsem jim psala. Proč mi neodpověděli, zůstává záhadou.
Více jak 12 hodin před rentgeny má Buggy nasazenou hladovku, k dispozici jen vodu. Tohle bylo opravdu těžké, pes kolem mě chodil, loudil jídlo, nechápal, proč je o hladu.
V pátek nachystám do auta, seberu Buggy vodu, vezmu doklady, formuláře, peníze a s dědou a Buggy vyrážíme. Ani neřídím, jak se klepu, mám strach, aby se Buggy probudila. Jasně, zajímá mě i výsledek, ale ten je druhořadý.
Dorazíme s předstihem na veterinu (necháme těsně za námi příchozího pána, aby si vyzvedl léky). Krásná čekárna, luxusní ordinace. Prostor, čistota, veškeré vybavení. Buggy se zváží (33,9 kg – chudinka hladová), sedá si na „stůl“, který se s ní pomalu zvedá. Paní doktorka jí oholí tlapku. Zavádí kanylu. Buggy se nám vyškubla, všude krev. Kanyla zavedena, Buggy dostává zklidňující léky, aby lépe snášela anestezii. Pak dostane samotnou látku na uspávání. Mně je špatně, odhazuji bundu. Buggy se spánku chvíli brání, já mám na krajíčku. Paní doktorka zkouší dotykem na čumáku a kolem očí reakce. Buggy ještě zareaguje, ale po chvíli má půlnoc. Paní doktorky provedly intubaci. Vypadá to příšerně. Nehybný pes s hadicí trčící mu z tlamy. Ona nedýchá, vůbec se jí nezvedá hrudník, bok, nic. Ale ne, uklidňují mě, teď se nadechla. Za chvíli se hadička zamlčí, a mě ofoukne teplý vzduch. Paní doktorka namazala Buggy oči, aby jí nevysychaly. Otáčíme Buggy na bok, opatrně zvedáme do náruče a přenáší společným silami k rentgenu.
A je čas odejít a nechat Buggy napospas rentgenu. Ty pohledy lidí v čekárně, když jsme vyšli bez zvířete…
Máme čas hodinu a půl. Jedeme na oběd a hned zpět. Ještě prý tak hodinu, není to hotové, budou nám Buggy předávat plně probuzenou. Další čekání. Jsem nervózní, mám strach. Pak se konečně dočkám. Buggy, už probuzená, leží v na dece v boxu, nasazený náhubek. Mluvím na ni, hladím ji, nepoznává mě. Vypadá úplně zmateně. Pomáhám jí se postavit. Přední nohy ji nesou, ale zadní vypovídají poslušnost. Jakmile, ale Buggy ucítí možnost jít odsud pryč, vyhrne se z boxu. Sundám jí náhubek, pomalu jdeme k ordinaci. Buggy si to šněruje zprava doleva, musím její pohyb korigovat, občas ji podepřu pod bříškem. V ordinaci se dává Buggy dohromady. Vypadá, že jí došlo, kdo, jsem. Když si jdu prohlédnout snímky, je neklidná, chce, abych šla zpátky. Ještě Buggy musela paní doktorka vyndat kanylu a místo zavázat. Místo modrého obvazu dostává Buggy růžový. :) Platím, podepisuji formuláře. Buggy se úplně probrala, vystřelila z ordinace jako blesk. Do auta jsme ji raději vysadili. Za jízdy na ní mluvím, trochu pospává, ale na oslovení po chvilce zareaguje. Arna ji nadšeně vítá, očichává, Buggy je sice trochu unavená, ale pouští se do hry s Arnou. Musím ji mírnit. Buggy je na mě pěkně naštvaná, moc se se mnou nebaví. Dokonce si vzteky strhla obvaz. No, stejně jsme ho po hodině měli sundat, tak co.
Už je odpoledne, Buggy stále nic nejedla. Dávám jí půl tvrdého rohlíku, vodu a uložím ji spát.
Po dvou hodinách ji jdu zkontrolovat, když ji pustím, aby se vyvenčila, nikdo by nepoznal, že byla před chvílí uspaná. Pak dostává druhou půlku rohlíku. Rohlík ji čeká i k snídani, teprve po něm dostane trochu normálního žrádla. Uff, máme to za sebou. Teď si jenom držet palce, aby byly výsledky co nejlepší.