Noc třicátá šestá, den třicátý sedmý
Počasí bylo naprosto strašné – už od rána. Neskutečný hic vystřídaly přívalové deště. Měly jsme s Buggy štěstí, že jsme to tak vychytaly a brzy ráno, kdy bylo ještě snesitelně, se vydaly na procházku. Cestou tam jsme šly naší dobře známou trasou. Cílem byl opět hřbitov. :D Je to sice morbidní, ale člověk zabije dvě mouchy jednou ranou, nemusím s sebou tahat vodu – té je tam dostatek – a Buggy si v trávě může odpočinout. Doprovod nám dělali mí rodiče, kteří sloužili jako lákadlo, když se Buggy začichala a nechtěla jít, a jako nosiči pískacího krocana. :D Buggy hezky ťapkala, psů se nebojí, rosa jí nevadí, jen ty mramorové hroby ji lákají – určitě suprově chladí. Buggy, styď se. :D
Zpátky jsme šli jinou trasou – aby si Buggy zvykala. Bylo to pomalejší, protože měla spoustu nových vjemů a pachů. Potkali jsme nové lidi, jezdící popelnice (zázrak? ne, to jen rudl), vodní nádrž, psy za plotem – jeden chlupáč byl obzvlášť „ukecaný“, Buggy se to nelíbilo – naježila se, ale nevrčela.
Poslední etapa naší cesty vedla po chodníku kolem silnice. Buggy obdivuje auta, líbí se jí cyklisté. Asi jí nějakého budu muset sehnat. :D Buggy šla statečně, jen vyhledávala co největší stín. :)
Buggy chápe, že nesmí otvírat síť, jen někdy prostě neodolá. :)
Polední žár byl nahrazen ochlazením. Využila jsem toho a vzala toho svého hyperaktivního ďáblíka na další procházku. Šla s námi moje mamka a knírač Mooney. Moc jsme se neprošli, protože nás zahnal déšť, ale důležité je, že se Buggy venku „otrkává“. :)
Odpoledne bylo ve znamení přívalového deště s kroupami a bouřkou. Nakonec jsem Arnu i Buggy přesunula do dílny. Obě chápaly závažnost situace, takže se chovaly způsobně a moc nedivočily. Díkybohu se Buggy bouřky nebojí, když silně uhodilo, tak nechala kost kostí, vstala a rozhlížela se, ale další údery ji nechávaly chladnou.
Večer pršet přestalo, holky mohly ven. Přišla ještě jedna přeháňka, ale Buggy se chytře schovala. :)