Noc třicátá první, den třicátý druhý
Buggy si ráno opět pošmákla na jogurtu s ovesnými vločkami. Ještě než jsem jí předložila snídani, dala jsem jí obrovský kelímek, ve kterém původně bylo kilo jogurtu, a teď byl prázdný. Buggy byla jako v sedmém nebi. Neváhala ani vteřinku a vrhla se na kelímek. Nechtěla, aby ani trocha jogurtu přišla na zmar. Natolik se do své činnosti ponořila, že do plastového obalu strčila celou hlavu. Lekla jsem se a rychle jí to sundala. Zbytečně – Buggy tam hlavu cpala záměrně, aby se dostala až na dno a pak si sama kelímek sundala. Jestli jsem se jí smála, že poté, co sní tvaroh nebo jogurt, má bílý čumák a tlamičku, tak teď měla špinavé i čelo. :D Ale byla hróózně spokojená. :)
Nechala jsem ji chvíli vydechnout a za nějakou hodinku jsme se opět vydaly na procházku. Opět jsme míjely naše staré známé –psy za plotem, ale potom jsme šly úplně novou trasu. Humny, mezi poli, pěkně po trávě. Buggy cestou brala do tlamy jablka, klacky, všechno si pěkně nesla, dokud jí to nevypadlo nebo ji nezaujalo něco jiného. Vrcholem bylo, když popadla odhozenou krabičku od cigaret. Okamžitě jsem jí to s důrazným „Fuj!“ zabavila. Nejsou jí ani tři měsíce a už by chtěla kouřit!!! :D
Slíbila jsem Buggy, že uvidí ovce. Cestou tam byly ještě zavřené, takže z toho nebylo nic. Ale Buggy gurmánsky nasávala pach jejich trusu. Jo, čím větší je to humus, tím víc se to Buggy líbí.
Cíl naší cesty byl poněkud...morbidní. Hřbitov. Ale o hrob se pečovat musí. Bez obav jsem vzala Buggy s sebou. Přece na ni dohlédnu, aby nic neudělala. Navíc umí být tichá jako myška. Řvoucí děti jsou obvykle mnohem horší, že. Brávala jsem ke hrobu i svého Amora – německého ovčáka, který už tu bohužel s námi není. Nenechám psa někde uvázaného, aby mu někdo něco udělal. Známe lidi.
Buggy se chovala způsobně, sice nám vlezla mezi voskovky, ale to nic nebylo. Prostě si myslela, že by si tam lehla. Moc neodpočívala, čmuchala, rozhlížela se. Pak jsme se vydaly k vodovodu, že jí dám napít – hadice byla krátká a obrubník kolem odtoku moc vysoký, dala jsem Buggy napít z dlaně. Nevadí jí to. A pak to přišlo. Samozřejmě, že jsem tou páčkou otočila na opačnou stranu, takže jsem nás obě osprchovala.:) Buggy to stříklo na kebulku, naštěstí ale uši zůstaly nedotčené, spíš z toho měla srandu, já měla mokré kalhoty a nohy od kolen dolů. Haha. Já se tolik nesmála. :) Vypadala jsem jako idiot. Ještě že jsem nebyla mokrá o pár desítek centimetrů výš.
Mám takový prapodivný zážitek. Protože vodovod uprostřed hřbitova nefunguje, šly jsme na dolní konec. Mimo jiné kousek od dolního vodovodu jsou uložené urny. Nevím, co Buggy viděla. Ale fascinovaně koukala ke kolumbáriu, nereagovala na mě, pamlsek ani cuknutí vodítkem. Běhal mi mráz po zádech. Pak se probrala a šla se napít...
Na cestě zpět jsme potkaly šneky –ale s nimi moc zábavy není- a ovce. Sice nebyly v ohradě, ale aspoň tak. Buggy si jich nevšímala. Pak jedna zabečela. Buggy se jen ohlídla a šla dál.
Potkali jsme několik lidí. Buggy má na lidi čuch. Odhadne jejich reakci na nás dřív, než oni vůbec promluví. Byla jsem dotázána, zda vím, co to mám doma, protože rotvajler je prostě tak příšerné, krvelačné plemeno, že to snad ani není možné. Nesnášenlivé vůči okolí, neposlušné, agresivní. Může dokonce zabít vlastního majitele. (Onen pán, má 70 kilového psa, o kterém přiznal, že je agresivní a nezvladatelný –kdopak to způsobil?)Prostě jen tak, protože je to ďábelská zrůda. A neměla bych mu dát syrové maso – jinak by mě okamžitě zakousl – pach krve je pach krve. :D :D :D Některým lidem to prostě nevysvětlíte. Nevychovaná malá plemena, která jsou agresivní, napadající člověka a psy, protože je majitelé nezvládají, jsou zkrátka přijatelnější, než vychovaný např. RTW nebo NO – protože ten jorkšírek tak statečně štěká na toho dobrmana a chce mu vzít hračku –ale koukněte se, jaký ksicht má pitbull! To nemůže být hodný pes. :D Tak jo, mám doma bestii. :D
Ještě se nám podařilo narazit na kočku. Teda Buggy si jí nevšimla, ovšem kočka zmerčila Buggy – rychlostí blesku se raději vytratila.
Konečně se Buggy při procházce vyčůrala! Jo!
Počítala jsem to – ušly jsme 3 kilometry. Měla jsem strach, ale Buggy to v pohodě zvládla, neodpočívala. Drala se kupředu.
Doma si z radostí odpočinula, ale jen co nabrala síly, dala se do zahradničení a vytrhla suchý výhonek. :) Potom se pustila do žmoulání mých bot. Mňamka! :)
Metličkové nadšení ji neopouští. Spíš naopak. Taky našla zálibu v mém copu. A já si myslela, že už tohle tahací období máme za sebou. :)
Pilně trénujeme, snažím se Buggy příjemně utahat. V tomto směru se jako velký pomocník ukázala kost z buvolí kůže – Buggy si ji zamilovala, je klidná a miloučká :).
Procházka nebyla jediným zážitkem dne – Buggy zaujal koš s prázdnými skleněnými lahvemi – moc se jí nepozdával. :) A vrámci Buginčina vzdělávání a seznamování s novými věcmi jsem pro ni připravila nový povrch, který si mohla pěkně oťapkat. Lino, které u některých psů bývá problematické, bohužel nemáme, ale nahradila jsem ho starým igelitovým ubrusem. Buggy je absolutně v pohodě. Nečinilo jí to nejmenší problém. :)