Noc třicátá druhá, den třicátý třetí

Buggy se přes noc téměř výlučně obklopuje botami. :) Počasí nám moc nepřálo – totální prádelna, dešťové přeháňky – chtěla jsem vyrazit na procházku, zatrénovat...a nic moc z toho.

Buggy přestává tolik škytat. I když se asi rozhodla, že se stane mistrem světa v rychlostním žraní. Hrůza, jak rychle to do sebe nasouká.Taky jsem zjistila, že je dobré jí dát po jídle tu kost z buvolí kůže – neběhá, nelítá, neškytá. Musí se totiž naučit, že když se nažere, tak má odpočívat, protože se bojím, aby, až vyroste, neměla torzi žaludku. Nicméně Buggy je tvoreček vynalézavý, takže se v nestřežený okamžik zvedne a jde si kost zahrabat. Já myslela, že má rotvajlera, ne norníka. :D Věčně přichází zablácená, čumák, nohy, všechno komplet. Ale spokojená. A tak si vždycky prohlíží svoje dílko a hodnotí, jestli kost pěkně schovala. Nikdy nezapomene, kam ji uloží. Kdyby mě někdo sledoval, když tu kost hledám, tak by dospěl k závěru, že jsem psychopat – lezu pod lavičku, do dílny, ke kytkám, ke stromům... :D

Arna si s Buggy pěkně pohrála a už ji tolik nemuchlá a neslintá. Buggy si taky nenechá nic líbit. Šplhá Arně na hřbet, zakusuje se jí do chlupů a nebojí se zavrčet. To je síla.

Jasně, že mě Buggy někdy naštve, když třeba dělá, že neví, co je to „Fuj“ a otevře si síť  a proklouzne do domu, když mě kouše,nebo když mě ignoruje a dělá, že má na práci něco důležitého u Arny a ne jít do kotce, ale celkově je to sluníčko, které mi vždycky zlepší den – třeba ta její obrovská radost z pohybu – honíme se spolu, nebo ona jen tak lítá, protože jí to prostě dělá radost. Napršelo, všechno bylo mokré a kluzké – Buggy se rozběhla a jela – kdybych ji nechytila, tak to napere do dveří garáže. Zatrnulo mi – rozběhla se a bum – podklouzla jí packa – nevadí, otřepala se a běžela dál. Během deště je buď v kotci, nebo se ji snažím udržet v dílně – to je zbytečné – vodu miluje v jakékoli formě. A já ji pak vytírám a utírám... :D

I přes velmi rychle proměnlivé počasí jsem to riskla a vydala se s Buggy aspoň na pidiprocházku. Když už nic, tak si bude zvykat na psy, lidi a venkovní prostředí. Psi jí nevadí, pěkně ťapkala, jen občas se začmuchá a nechce jít dál. Potkaly jsme jednoho člověka-muže. Díky bohu jsem se nedozvěděla, že mám doma zabijáka. :) Ale pán vedl kolo – Buggy se to moc nezdálo, byla opatrná. Nebála se, ale raději se mi tiskla k noze, potom se za mě schovala a zvědavě vykukovala. Vzala jsem pamlsek a ke kolu ji nalákala. Buggy se nedala přemlouvat. :) Tak má zase další zkušenost. A já taky. Buggy má raději osoby ženského pohlaví. Né že by na pány tvorstva útočila, ale k těm cizím je moc moc odměřená.

Ale krátká procházka Buggy neunavila, měla ještě dosti sil na to, aby vyzula dědu z gumáků a pěkně si s novými přáteli pohrála. :)