Noc šedesátá první, den šedesátý druhý
Jakmile si člověk dřepne, nebo se k něčemu zohne, Buggy mu okamžitě vleze na záda. Odkazovat Buggy do patřičných mezí souslovím „vlez mi na záda“ asi nebude to pravé ořechové.
Museli jsme Buggy z boudy vyhodit koberec. Buggy ho totiž rozpárala a do nití se zamotala. A to tak, že se obmotala celá od hrudníku až po zadní nohy a nemohla se pohnout. Nechci ani domýšlet, co se mohlo stát, kdyby si omotala nitě kolem krku…
Byla jsem v práci a telefonovala s babičkou. Buggy byla u našeho rozhovoru. Babička dala Buggy z mobilu poslechnout můj hlas. Nejprve zaraženě koukala, potom se snažila vykoumat, jak se může panička vejít do tak mrňavé krabičky, a když jsem stále z mobilu nelezla ven, tak pěkně rozčílila a štěkala a štěkala.
Buggy si víc a víc troufá na Arnu.
Arně jsme kapali do ucha, protože v něm má zánět. Buggy byla zavřená, aby nerušila a nerozptylovala Arnu. Ale jakmile jsem ji pustila, tak se zajímalo o to, co jsme s tou Arnou vlastně dělali.
Z legrace jsem dala Buggy na hraní měkký klínový pešek. Je to prima hračka, Buggy kouše nejen do pešku, ale i do držadel. Překvapilo mě, jakou má Buggy sílu – poradí si s peškem raz dva, jen přes něj moc nevidí.
Ani tentokrát jsme nevynechaly trénink. Musím Buggy opět pochválit. Je šikovná a do tréninku nadšená.