Noc padesátá osmá, den padesátý devátý

Vysávala a tepovala jsem auto, Buggy byla velmi zvědavá, co to dělám, proč to dělám, a kontrolovala, jestli to dělám dobře. :D Nejprve jenom nakukovala a pozorovala mé počínání, pak už to nevydržela a vlezla do auta. Za přední sedačky. A zasekla se tam – logicky – nemohla se totiž otočit a couvat ven se ji nechtělo. Mrskala sebou, podjely jí nohy, spadla. Byla pěkně naštvaná. Nakonec se jí podařilo otočit se a s mou pomocí se dostala z pasti.

Buggy pokračuje v kradení ponožek, které si pak bezostyšně přivlastňuje. Daří se mi jí v krádeži zabránit, nebo alespoň ponožku vyměnit za hračku.

Vyrazily jsme na procházku – opět směr hřbitov. Buggy byla nadšená, všechno očichávala a nedbala na pokyny paničky, která považovala očichávání každého stébla trávy za zbytečnost. J Tak jsem Buggy pustila z vodítka. Však ona přijde na to, že se nemůže příliš zdržovat, protože by se ztratila paničce. A zabralo to. Buggy sice čichala, ale jen rychle, potom pospíchala za mnou a hlídala si, abych jí moc neutekla. Buggy se zájmem pozorovala ptáky, honila se za motýly, válela se. Na hřbitově bylo rušno – sekala se tráva – tudíž tam bylo plno lidí, hluku, techniky, navíc kolem co chvíli projel bagr. Buggy se vůbec nebála, vše si očichávala, potom se spokojeně rozvalila do trávy a já jí přinesla občerstvení – vodu.

Buggy se ničeho jen tak nezalekne, ať už se jedná o cizí lidi, psy, zvuky nebo pachy. Jsem to já, kdo panikaří.

Buggy dohlíží na veškeré dění kolem našeho auta, bedlivě střeží, jestli někdo náhodou neotevře dveře, když u toho není panička.