Noc dvacátá pátá, den dvacátý šestý
Buggy objevila další boty, které následně zařadila do své sbírky. Jsem ale ráda, že moje kecky u ní, co se týče oblíbenosti, stále vedou. :D Pokud nechci, aby mi brala pantofle, nebo mě tahala za nohavici, ukážu jí svoje tenisky a je to. Mávám jimi ve vzduchu a Buggy se do nich celá natěšená zakousne. A na plnou tlamu. :D
Suverénně už vyskočí na lavičku, kde běžně lehává Arna, škube koberec, který tam má a halí se do něj jako do peřiny. :)
S Buggy trénujeme vyhledávání pamlsků, aportování, chůzi u nohy a obraty na místě. Buggy už přesně ví, co to je „hledej“, navíc ji to moc baví. K poslušnosti nemám výhrady. Jakmile vezmu pamlsky, Buggy se za mě zavěsí a čeká, co bude. :)
Když si dřepnu nebo kleknu, tak mi Buggy leze po zádech. Tahá mě za vlasy, slintá uši a krk. Až se jí budu chtít zbavit, tak jí nemůžu říct, ať mi vleze na záda, protože by to vážně udělala :D.
Buggy si dennodenně hraje s Arnou, už je mnohem odvážnější, průbojnější, snaží se víc a víc prosadit. :)
Asi mám doma klokánka, protože Buggy skáče jak do dálky, tak do výšky, až mi tuhne krev v žilách – bojím se, aby si něco neudělala. Už se ji stalo, že skočila, nezabrzdila a havarovala – bouchla se o květináč – ani nepípla a vesele pokračovala v akci. Skáče jako gumídek.
Buggy začala okusovat kovový stojan na květináč. Nevím, k čemu je to dobré, co na tom vlastně vidí, ale proti gustu...
Buggy se zjevně nemůže dočkat toho, až si konečně zakouše na rukáv. S oblibou totiž k někomu z nás přiletí a rafne. Přímo do předloktí. Občas do paže. :D