Noc dvacátá čtvrtá, den dvacátý pátý

Buggy spí přes noc obklopená obuví, ve dnes se ale jejím parťákem stává plastový kbelík. Šťouchá do něj, snaží se ho povalit ne zem, kutálí ho, leze do něj, pak ho zase obrátí dnem vzhůru a udělá si z něj prolézačku, štěká, vrčí, doráží na něj. Potom začne neuvěřitelnou rychlostí lítat kolem. Senzační podívaná.

Misku s vodou už Buggy vylívá s gustem. Dělá mi to zjevně naschvál. Tak jsem jí dala misku s pogumovaným okrajem dna. A je vymalováno. :D Když tedy Buggy nemůže vylít misku, snaží se dostat do kýble z vodou, ze kterého taky může pít. Asi si chce dát koupel Nebo spáchat sebevraždu, protože panička na ni stále šišlá. Doufám, že dává přednost první možnosti. :D

Buggy zahájila podhrabávání se pod bránou. Chce se dostat k Arně. Už si mezi betonovými dlaždicemi vyhrabala důlek. Nechci být pesimista, ale myslím, že dál se nedostane – beton je beton. Ale možná nás všechny Buggy překvapí. :D

Stydím se, ale je to tak. Buggy si z boudy udělala kadibudku. A já zase s Buggy krátký proces. Vytáhla jsem špinavý koberec, vchod do boudy jsme zatloukli. Taková krásná nová bouda to je, a ona si do ní udělala bobek! A my musíme boudu zatlouct...

Dala jsem se do tepování koberce z boudy. Položila jsem si ho na starý plastový stůl, vzala rukavice, houbičku a tepovač a dala se, celá rudá vzteky, do díla. Buggy přiletěla, jako žížala se natáhla, předníma packama se opřela o stůl a koukala na mě. V očích jsem jí mohla číst „Co děláš? Můžu pomoct?“ A tak koukala... Bobek jsem objevila se zpožděním, netrestala jsem ji tedy, ale naštvaná jsem byla. A Buggy moc dobře vycítila, že panička není úplně v pohodě. Copak se na ni můžu zlobit, když se tak na mě starostlivě kouká, až skoro nešťastně? :) Buggy je šikovná holka, jsem přesvědčená, že z tohohle zlozvyku vyroste (musí-protože kde by v zimě spala). :)

Večer jsme si daly naši obvyklou tréninkovou pětiminutovku. Momentálně pracujeme na tom, aby Buggy zůstala v určité pozici – například vyčkala, než po předsednutí půjde k noze.