Noc čtyřicátá devátá, den padesátý

V sobotu jsme si s Buggy vše vynahradily, vyrazily jsme hned na tři procházky a aspoň částečně tak dohnaly to, co jsme během týdne nestihly.

Nejprve jsme vyrazily do lesa. Příjemná vůně, ticho a měkoučká lesní půda. Než nás tohle všechno přivítalo, musely jsme projít ulicí plnou psů. Tedy díky bohu za ploty. Ale Buggy to zvládla jako profík, jde vidět, že časté procházky mají efekt, není agresivní, když se jí někdo nelíbí, tak by se na něj chtěla podívat blíž, ale žádné tahání. Pak už jsme se mohly kochat přírodou.

Od dědy, jakožto zkušeného kynologa jsem dostala dobrou radu: „Věř jí a pusť ji na volno, zjistíš tak, jaká je. “ Měla jsem strach, vyžívám se v katastrofických scénářích, jakože mi pes uteče, já ho nezavolám a zastřelí mi ho přiopilý rádoby myslivec.

Lehce jsme potrénovaly poslušnost, vypracovaly pachový čtverec, Buggy dostala pískacího krocana a pak jsem ji odepnula z vodítka. Moje obavy byly zbytečné. Buggy očividně není útěkář (zatím), držela se blízko mě, spíš hrozilo, že ji kopnu, protože se mi někdy motala pod nohama. Ale byla nadšená, všechno, očichávala, válela se v trávě. Má lepší fyzičku než já. A ještě s radostí pracovala na druhém pachovém čtverci. Krása. Já jsem se snažila najít svoje plíce, které se po výšlapu kopce bůhví kam ztratily. :D

Buggy jsem nechala odpočinout a po obědě a relaxační pauze jsem ji vzala a šla s rodiči a Mooneyem na hřbitov. Jak originální. :D Buggy už tuto trasu zná jako svoje boty. Buggy měla dojem, že ty voskovky, které se zrovna nezelenají a nekvetou, je třeba ušlapat, takže hupsnula na hrob a dala se do díla, a to jsem jí měla na vodítku. Stačí prostě vteřina nepozornosti...

K večeru jsme udělaly pidi procházkové kolečko, Buggy nejvíce zaujala mrtvá sušená žába. Mňam! Kousíček jsme šly po silnici – z počátku jsem Buggy naváděla pamlsky, ale potom už to nebylo třeba, Buggy šla pěkně u nohy. A ještě obdivovala auta.