Celá pravda, aneb jak to bylo na zkoušce v ZKO Litovel
Už týden přemýšlím nad tím, co mám vlastně napsat o naší druhé složené zkoušce. Po sobotě totiž místo radosti cítím hořkou pachuť, vztek a šok nad tím, jací někteří dokáží být.
O tom, jak to v ZKO Litovel funguje, nebo spíše nefunguje, jsem už několikrát psala, byť ZKO nebyla označena přímo. O nic lepší to nebylo ani v neděli a pak ve středu, kdy jsme jely naposledy před zkouškou trénovat. Je mi jasné, že když si o něco neřeknu, tak to nemám, na to jsem zvyklá. Ale když mi někdo tvrdí, „..řekni si a pak to bude“ a nikdo nic přes mé prosby a výzvy nedělá, tak se ozvu. A pak mi dotyčný předseda tvrdí, že si vymýšlím, že to tak není. Hlavně, že bylo avizováno, že v neděli a ve středu bude trénink na zkoušku. Nic. Prostě se dělala skupinová poslušnost, kterou teď ale vůbec nepotřebuji, na speciální cviky vůbec nedošlo, kafíčko a cigaretka byly přednější než výcvik. A já se dovolila se ozvat. Skandál.
Ve středu se mnou jela babička, a ta jako nezávislý pozorovat viděla, jak nic nefunguje. Jako člověk, který není ZKO doma, to mám těžší, nikdo mě neposlouchal, a nebýt paní Tůmové, které tímto velmi děkuji, bych na ty speciální cviky čekala doteď. Ujala se mě, a společně jsme pak musely ostatní málem dokopat, aby se začalo trénovat.
Vrcholem všeho byla sobotní zkouška. Místo toho, abych se radovala, že máme v 18 měsících už druhou zkoušku, opět na výborně a Buggy je nejmladším účastníkem, tak jsem si přála zmizet pryč a už se tam nikdy nevrátit.
Problémy začaly už při kontrole čipu. Rozhodčí se Buggy prostě nelíbila, nechtěla, aby jí čtečkou šermovala kolem hlavy, takže se sebrala a já ji nemohla dostat zpět. Rozhodčí byla v tomto rozumná, přešla to v klidu, viděla, že Buggy je mladinká a zvíře prostě není stroj. Jenže ty kecy některých, jak mě mohla a měla rozhodčí vyhodit a bla bla bla. Sami mají tito lidé máslo na hlavě, nevycvičili pořádně žádného psa, jenom se jim ze zvířat daří dělat agresivní magory, co se postaví vlastnímu pánovi. Výborně.
Dlouho se na všechno čekalo, začalo lít jako z konve, čekala nás poslušnost v dešti. Až na aport, kdy se Buggy rozmýšlela, jestli přijde, nebo bude činku všem ukazovat rozhodčí, jsme poslušnost zvládly perfektně a byly jsme pochváleny za skvělou ovladatelnost. :) Ani odložení na mokré trávě nebyl problém.
Nebylo kde se ukrýt, abych mohla Buggy vytřít a osušit, tak jsem ji vzala dovnitř do klubovny, protože jsem si všimla, že tam ostatní své psy běžně berou. A opět jsem byla slovně atakována, že tam pes nemá co dělat. Současně s námi tam byli další dva psi. Vysvětlila jsem, že potřebuji psa osušit. Napadání pokračovalo.
Buggy celou tu nepřátelskou atmosféru vycítila, tak začala být neklidná a venku pak po jednom psovi vystartovala. Cukla jsem za vodítko, zavelela „fuj, sedni“ a když Buggy neposlechla a znovu stála na zadních, plácla jsem ji po stehně a zatlačila jí na zadek. To vedoucí zkoušek začal hystericky ječet, že za to, že šáhnu na psa, mě vyloučí. Kdyby neřval, rozhodčí by si toho vůbec nevšimla, protože právě posuzovala. Ale po jeho hysterickém výstupu si toho nešlo nevšimnout. Takže jsem pak stála na hanbě, že jsem vztáhla ruku na psa, že na vyšším typu zkoušek bych mohla být diskvalifikovaná. Ale přišlo mi, že rozhodčí to říká, protože musí. Opět se do mě začal pan vedoucí navážet a skákal rozhodčí do řeči, až jsem se ohradila, ať mi dá pokoj. Od rozhodčí výtku beru, ale od něj? Člověka, co nic nedokázal?
Rozhodčí řekla, že když bych chtěla psa potrestat, mám jít někam, kde mě nebude vidět.
Píšu tu proto, aby se věděla celá pravda. Ano, plácla jsem psa po zadku. Ale celé to je pokrytecké. O mě řekli, že jsem vztáhla ruku na psa. Jako kdybych ji bila, nebo týrala. Ale že drtivá většina dnešní sportovní kynologie stojí na elektronických a ostnatých obojcích, strunách a jiných metodách, to nikomu očividně nevadí. Spousta psovodů sundávala psům tyto pomůcky ještě v prostoru ZKO.
Další poselství a pokrytectví. Se psem si dělej cokoli, i na zkouškách, ale nikdo to nesmí vidět. Neuvěřitelné. Že i zkušení harcovníci a mistři sportu propagují tyto „pomůcky“, tak to je v pořádku.
Vřelo to ve mně, ale vrchol teprve přišel.
Při speciálních cvicích byl nasazen úplně jiný zkušební pes, než měl být původně, záměrně takový, který je naprosto labilní a vůči Buggy se projevuje agresivně. Ptala jsem se vedoucího zkoušek, co to má znamenat, opět na mě ječel, že on jiného psa shánět nebude.
Šly jsme na věc, s Buggy jsme se vzájemně podržely. Psovod onoho psa dělal vše proto, aby pes klidný nebyl a snažil se tím Buggy vyprovokovat. Nepodařilo se. Když ostatní prováděli cvik ve skupině osob, nikdo jim psa nehladil, na Buggy všichni sahali. Ale zvládla to.
Přivolání za ztížených podmínek. Rozhodčí dala hrajícím si osobám pokyn ke klidu. Vždy ho respektovali, u nás nikoli. Psovod opět podněcovat psa, aby dělal vylomeniny.
Ponechání psa o samotě. Tohle byla levárna největšího kalibru. Psovod vytáhla balónek a při průchodu kolem Buggy si s ním pohazoval, dráždil jak svého psa, tak se snažil vyprovokovat i Buggy.
Korunu tomu nasadila rozhodčí. Když procházela kolem zkoušeného psa, vždy ho pohladila. To udělala i u Buggy. Ta se snažila kontaktu vyhnout, protože jí zkrátka od počátku rozhodčí nebyla sympatická. A tak na ni rozhodčí neustále sahala, hladila ji, chudák pes už neměl kam uhnout. O co se snažila? Vyprovokovat psa k útoku? Aby nás mohla vyhodit? Jestli měla pocit, že něco porušujeme, měla to udělat dávno. Naštěstí to Buggy unesla a zvládla. Když jsem si pak pro ni šla, byla zaražená, bylo vidět, že má všeho po krk.
Neberu argumenty, že v ZKO Litovel 20 let zkoušky nedělali. To je mi úplně jedno. Nebo, že kdyby na to pes měl, tak by to zvládl a moje protesty jsou jen výmluvy. Však Buggy to zvládla a zkoušku máme, takže tenhle argument je úplně absurdní.
Faktem je, že nikdo z organizátorů pořádně neznal zkušební řád k ZZO, tvrdili mi bludy, prý dělám to a to špatně. Až jsem je s paní Tůmovou musela vyvést z omylu.
Když na to nemáte, tak zkoušky nepořádejte. Pro neznalost zkušebáku není omluva. Pro to, že se někdo chová jako hovado, taky ne.
Jejich cílem bylo, abychom zkoušku neudělaly. Rozhodčí jejich jednání vůbec neřešila. Výborné, no ne?
Proč tohle někdo dělá? Protože mám osmnácti měsíční fenu co má dvě zkoušky? Ale vždyť nejde o život! Má to být koníček! Co to s lidmi je? Ta závist, faleš, podrazy. Ale mně se vycvičený pes nevylíhnul z vajíčka!! Je za tím dřina mě i Buggy. Přestaňte kecat, makejte a budete mít výsledky. Ale lepší je sedět, kritizovat a intrikovat.
Na rovinu říkám, že kdybychom na zkoušce ruply, podávám protest. Protože zkouška prostě neproběhla podle regulí. Za tím si stojím. Může mě těšit, že i přes velmi těžké podmínky, jsme zkoušku udělaly. A na známku výborně.
Nechci nechat bez povšimnutí, že věkově blízkých osobám rozhodčí vykala, mně tykala, jako malému parchantovi.
Velmi trapné bylo, jak někteří lezli rozhodčí do zadku. „A dáte si čajíček? Nebo kafíčko? Štamprličku? Klobásku? Není vám zima? Máme přiložit? Dáte si hořčici? Sedněte si sem, podám vám podušku.“
Když jsem před lety ze ZKO Litovel odcházela, tak strašné, to tam nebylo. Teď je to přímo katastrofa. Sice si členové mezi sebou šuškají, že kvůli tomu a tomu člověku už mnozí odešli, ale k čemu to je, když se neozvou a tupě mlčí.
Dokud se nezmění lidé ve vedení ZKO Litovel, tak to byla první a poslední zkouška, kterou jsem tam dělala. Nebudu trnout, co mi zase udělají. Plánovala jsem, že bych tam jednou dělala ZM. A aby mi třeba pak předseda a figurant v jedné osobě při tréninku nebo zkoušce praštil psa obuškem? To opravdu nebudu riskovat, když vidím, co je to za lidi a čeho jsou schopní.
Do nikoho jiného, než do mě se tam pánové nestrefovali. Jeden ze psů pak byl v klubovně přítomen i po zkouškách, za přítomnosti rozhodčí a nikdo s tím problém neměl. To jen tak na okraj.
Ani u nás v ZKO Senička to není ideální. Nebudu lhát. Ale udělat něco takového před tolika lidmi, rozhodčí a na zkoušce?
Jak by řekl klasik: „Velebnosti, jdu blejt.“