Malý pacient Buggy

Poslední dva týdny byly pro Buggy a vlastně celou rodinu pořádně náročné. A přitom nic nenasvědčovalo tomu, jak dramatické chvíle zažijeme. V neděli jsme jako obvykle s Buggy absolvovaly den na cvičáku. Především jsme trénovaly překážku, kladinu a áčko. Na pořadu dne byl taky aport. Překážku pilujeme, ale skvěle nám jde hlavně s aportem, na kladině Buggy ví, že musí počkat, až k ní dorazím, a áčko vypadá zhruba tak, jak má. K áčku jsem Buggy  přidala aport. Buggy se poprvé vrátila bez něj. Ne vrcholu áčka si uvědomila, že něco zapomněla, takže jsme cvik opakovaly. :) Buggy ale okamžitě pochopila, o co jde. Pracujeme na klidném držení aportu. Sama si s aportem běhá bez překusu, ale když to má provést jako celý cvik, nejen držení, tak překusuje. Asi mám na ni špatný vliv. :)

Čekala nás i obrana, kde si Buggy oběhla makety a pak už byl figurant jen její. Buggy to šlo perfektně, nebojí se jít do kousání naplno. Už když jdeme na plac, tak zabírá Buggy tak, že mám co dělat ji udržet. :)

 

V úterý jsme vyrazily trénovat ven. Čekala nás poslušnost, stopy i obrany. Buggy předvedla krásný aport, a to jsem jí ho hodila do lesa, začínáme se posouvat dál i ve vysílačce. Povely na dálku už zvládáme nejenom doma. Na Buggy byly nachystané dvě 45 minut staré stopy, i s obloukem a ostrým lomem. I přes to, že byly na stopě stopy zvěře a plno myší, si s tím Buggy slušně poradila.

No a co se týče obran, Buggy už obíhá dvě makety. Prostě to šlo samo. :)

 

Ve čtvrtek odpoledne jsme s Buggy lehce cvičily, pak jsme ji dala odpočinout před večeří, a pak to začalo. Byla malátná, apatická a dostavil se průjem. Naštěstí měla stále zájem o žrádlo. V noci se ale stav zhoršil. Přesunula jsem Buggy do tepla, dala jí termofon, uvařila čaj. Najednou Buggy nebyla schopna se bez pomoci postavit, když stála, tak odlehčovala střídavě obě nohy, stála jakoby na špičkách. Tekutiny dostávala přímo do tlamy injekční stříkačkou, aby nebyla dehydrovaná. Když si lehla, začaly se projevovat další věci – třásla se, měla křeče. Nikdy nezapomenu na pohled, kterým mě pozorovala. Bylo rozhodnuto – o půl třetí ráno jsme naložili Buggy a vyrazili s rodiči na veterinu.

Měla jsem strach, jestli to není otrava, nebo poškození páteře. Bylo nám řečeno, že řádí nejrůznější virová onemocnění, Buggy dostala injekci a léky.

Buggy se viditelně ulevilo, křeče ustoupily. Ale průjmy ne. Nezabralo ani živočišné uhlí, ani endiaron. Pak začala Buggy odmítat žrádlo, zvracela. Sehnali jsme smectu, tu ale Buggy v žrádle odmítla. Nebylo možné ji ani krmit, bránila se doslova se slzami v očích. Dostala smectu ve stříkačce, ale nebylo to nic platné. Následovala znovu cesta k veterináři. Tam provedli odběr krve, anální stěr, Buggy dostala 4 injekce.

Verdikt zněl: těžké bakteriální průjmové onemocnění. Skoro všechny hodnoty bílých krvinek vyletěly mimo normál. Nutná 24 hodinová hladovka, pak nasadit dietu a léky.

Už jsem z toho byla na prášky, stále Buggy pozorovala, celá rodina se u ní střídala. Nejhorší pro Buggy bylo nedostat žrádlo. Pak si konečně mohla pochutnat na kuřeti s rýží, do kterého jsem propašovala smectu. Dostávala na pití čaj a vodu.

Pozorovala jsem ji jako v laboratoři, Buggy se začala lepšit. Už nezvracela, průjmy zmizely, vrátila se jí jiskra.

S dojetím jsem pozorovala, jak po mně skáče, když za ní přijdu, nebo jak se u jídla cpe. Protože tohle je moje Buggy. Pes, který si užívá života, srazil by mě samým nadšením k zemi, a který by nejraději sežral kýbl žrádla.

 

Musím před Buggy smeknout, jak to všechno zvládala. Dostávat tekutiny stříkačkou, být krmena proti své vůli, dvě návštěvy veterináře, odběr krve s vyholením packy a odběr stěrů, podávání všech těch léků… Je úplně zlatá. Sice odešla z ordinace a nechtěla zpět, ale nakonec se jí v náručí u pana veterináře líbilo. :) A to holení srsti taky zmákla.

Buggy za dva dny zhubla víc jak kilo. Vypadala hrozně. Na ní jde vidět každé deko.

Takže teď si ji vykrmím a zase natíráme packu, aby se nám nevysušovala a rychle zarostla. :)

Jsem na ni pyšná. Nezáleží na tom, kolik zkoušek uděláme, kolik výstav absolvujeme, nebo s jakým bonitačním kódem odejdeme. Záleží na Buggy, na nás dvou, protože jsme vážně dobrej tým. :)

Pídila jsem se samozřejmě po tom, kde Buggy k takovému svinstvu přišla. Bylo mi na veterině řečeno, že to může dostat ze slin nebo výkalů od jiného psa. „Skvělé“. Takže to musela dostat na cvičáku, čemuž by odpovídala inkubační doba. A s největší pravděpodobností z rukávu při kousání, protože lidé z ostatních cvičáků nechávají psy v autě a vytahují je jenom na kousání. Takže od teď koušeme na svůj rukáv. Ani plné očkovací schéma, včetně psincového kašle nepomohlo.

Zajímavé je, že dosud se žádný problém nevyskytl, a to u nás na cvičáku klidně kouše i víc jak 15 psů. Dokud nepřijela jistá osoba, z jistého ZKO, o kterém je známo, jak se tamní členové (ne)starají o své psy. Důkaz nemám. Ale co to vypovídá o člověku, který vezme svoje nemocné psy ven, mezi víc jak desítku dalších psů na cvičák.

Přála bych takovému člověku, aby trpěl jako moje Buggy. Přát strach, který jsem měla, je zbytečné. Takové osobě jsou vlastní psi ukradení.