1.6 - 7.6.

V týdnu panovala velké vedra, Buggy byla unavená, ospalá, schovávala se ve stínu. Tudíž jsme cvičily buď brzy ráno, nebo pozdě večer a musela jsem to ještě sladit s krmením tak, aby Buggy vytrávilo a neobrátil se jí žaludek.

Více méně jsme hlavně opakovaly, aport snad brzy dotáhneme ke konci a pak budeme muset něco udělat s tím překusováním. Kromě dlouhodobého odložení, které je nutné natrénovat tak, aby bylo opravdu spolehlivé, nás u cviků čekají spíše kosmetické úpravy. Třeba zrychlit odložení za pochodu.

 

V sobotu jsem se vydala koupit Buggy náhubek. Nechtěla jsem ji v tom vedru tahat sebou, ani jsem neměla náladu dohadovat se z ochrankou nákupního centra, že jdu se psem do zverimexu koupit náhubek. Takže jsem Buggy měřila hlavu, čumák, všechno, co šlo. Vzala starý košík, který už je Buggy těsný a vyrazila. Nakonec jsem pořídila a pořídila dobře. Buggy košík hezky sedí. Uff.

 

V neděli jsme vyrazily cvičit. Od rána bylo horko, ani nespadla rosa, terén na stopu suchý, děs, ale Buggy se s tím pěkně porvala a ještě lovila myši.

 

Pak se na obou z nás podepsalo vedro a naše povahy. Buggy byla protivná jako činže, dělala, že mě neslyší, že se vůbec nejmenuje Buggy, překážku v životě neviděla a netuší, co to je aport. Myslela jsem, že vyletím z kůže. Ruply mi nervy, řvala jsem po psovi a šla pro ni, když nepřišla na zavolání, Buggy se mi pochopitelně snažila klidit z cesty. Nakonec jsem ji chytila a rozhodla se, že odjíždíme domů, protože další setrvání na cvičáku by mi pravděpodobně způsobilo infarkt. Buggy nechtěla do auta, vysmekla se mi z obojku a celá ta tragikomedie pokračovala.

Jak jsem předvídala, srazily se naše tvrdé palice. Buggy si umí postavit hlavu a člověk ji nepřesvědčí ani párem volů. A dělá mi to schválně.

Vrcholem dne bylo, když jsem zjistila, že Buggy kulhá a dost škaredě. Pravděpodobně při seskoku z áčka špatně došlápla a narazila si tlapku. Buggy, než to rozchodila, tak prvních pár vteřin nemohla ani stát, já bulela a bulela.

 

Asi se jednou pozabíjíme.