V novém domově - den první a druhý
V den D jsme vyjeli už v sedm ráno, abychom v klidu dorazili na smluvenou devátou. Nemohla jsem se dočkat, až si konečně to malé neposedné klubíčko odvezu domů. U chovatele bylo veselo. Partička rotvajleřích prcků se k nám vrhala, žadonila o naši pozornost a žádnou část našeho oblečení nenechala na pokoji. Všechna štěňátka byla tak krásná, já jsem měla ale oči jen pro jednu... :)
Tak šup, po lehkém boji, kdy se Buggy nechtěla nechat v náručí přenést k autu, jsem ji konečne strčila do připraveného košíku vystlaného dekou a naskočila do auta. Zamávání chovatelům a velím k odjezdu.
Čekala jsem přetahovanou "kdo s koho" - já se budu snažit štěně udržet v košíku, ale ono bude mít jiné záměry. Nic takového se nekonalo. Buggy opatrně očichávala košík i deku, posléze i mě, vykukovala ven, pozorně naslouchala rozhovoru v autě, nechala se hladit, ale drama žádné. Prostě pohodová jízda.Ani nekňučela. V půlce cesty jsme udělali přestávku, aby jsme se mohli všichni protáhnout. Raději jsem dala Buggince obojek a vodítko, aby mi neutekla. Honit rotvajlera po lese nebo silnici není mé hobby :D. Překvapení pokračovalo - Buggy na obojek nijak nereagovala, prošla se kousek tam a zpět, napila a čekala, co bude dál. Nesedli jsme tedy, a pokračovali zpět k domovu.
Ajaj - ačkoli bylo štěňátko hladové, postihla ho nevolnost. Nicméně to zvládlo s grácií. Jakmile jsme zastavili, nechalo si utřít a omýt tlamičku a čenich, napilo se, protáhlo venku tlapky a opět se na mě tázavě dívalo "Co jako teď bude?".
Zbytek cesty probíhal v absolutním klidu.
Po příjezdu domů se opatrně rozkoukávala, prozkoumávala okolí a začínala být odvážnější a odvážnější. Žádné bezmocné kníkání, a když náhodou něco, hledala oporu buď u mne, nebo u jiného člena rodiny. Oběd přímo vyluxovala, umyla nádobí :), a vydala se zase na průzkum. Spánek? Ani náhodou. Ať si ťapkala po trávě, betonu, kachličkách nebo koberci, byla suverén. Byla i v centru dění, když se v kuchyni vařilo - mixér, smažení, hovor, shon, ruch zvenčí...lehla si bokem a vše pozorovala. Nic ji nevyvedlo z míry.
Vesele si pohrála s uzlem z lana i tenisákem, tahala všechny možné hadry, utěrky a ručníky. Stále by něco žužlala. Dokonce jsme jí na hraní dali pešek pro dopělé psy. Ten nerozkouše. Byla očividně spokojená :)
Večer jsem ji seznámila s plechovkou. Když se kutálí po zemi, dělá divné zvuky. Buggy si toho plechového vetřelce prohlížela, obcházela ho a posléze do něj šťouchala čenichem. Nový zvuk? Nevadí. Vždycky zpozorní, nedůvěřivě se dívá na jeho zdroj, který i důkladně prozkoumá, a pak už jen zvuk registruje, ale nechává to být.
Měla jsem strach, jak se popere s první nocí v novém domově. Všichni, kteří jsme už někdy štěňátko měli, víme, že si to mrně najednou uvědomí, že mu chybí sourozenci a mamka a my nejsme adekvátní náhrada, tak kňučí a pláče a vydrží to dělat celou noc, dokud neusne vyčerpáním. Ne tak ale Buggy, ta sice po večeři začala nespokojeně brblat, protože nemohla najít správné místo na spaní, ale pak usnula a od devíti do večera vydržela spát až do dvou do rána. Po pauze na čůrání se odebrala do hajan a o čtvrt na šet ráno se začala dožadovat snídaně. Nechápala, že krupička se musí uvařit, zchladit a dát do misky. Vzteky mě začala tahat za nohavici pyžama, pochodovala po kuchyni, štěkala a vyla. Nakonec ale byla s mým kulinářským výkonem spokojena - sice nesnědla všechno (dala jsem jí toho trochu moc), ale to nevadí.
Ačkoli ji necháváme venku dost dlouho na to, aby vykonala potřebu, občas s tím počká na doma, na kachličky :D Asi je to pak pro ni zajímavější...
Dneska byla i poprvé v kotci. Dostala vodu, uzel a kloub na žužlání. Svůj byteček Buggy zkoumala, ale podle reakcí se jí to moc nelíbilo. A to je to téměř novostavba! :) Pak se přeci jen vrhla ke kosti a já tiše opustila kotec. Chvíli se Buggy bavila sama, ale pak jí nějak došlo, že tam s ní nikdo není a začal koncert. Série vytí střídalo kníkání, následované vrčením, brbláním a nespokojeným poštěkáváním. Ale člověk musí být neoblomný a vydržet to. Buggy byla ve svém novém obydlí přes hodiny a postupně se prodlužoval klid nad naříkáním. Byla sice ráda, že mě vidí, když jsem ji přišla pustit, potom se ale urazila a nechtěla se bavit. Naštěstí ji to rychle přešlo. :) Během oběda, jsem ji do kotce šoupnula znovu. A zase se to zlepšilo. I když vyluzuje zvuky, o kterých bych nevěřila, že je jich pes schopen.
Buggy chodí všude za mnou, přiběhne na zavolání a zinkasuje pamlsek. Chová se jako doma. Když vidí kohokoli z rodiny, vrtí ocáskem a běží mu vstříc. Je to sluníčko. Občas zamračené, ale sluníčko. Mazlení nevyhledává, nechá se pohladit, ale chovat se na klíně nechce. Umí si sama hrát, zabavit se. Individualista. Nebojácně se chová i ke slepicím a nevadí jí naše fena německého ovčáka - chtěla by se seznámit. Ovčačka trochu žárlí, ale je taky zvědavá, tak už se pod naším dozorem oťukávaly. Držela jsem Buggy raději náručí, ať z ní není po tom seznamování placka.
Buggy si dala svačinku, bojovala s peškem, polila se vodou, když si šlápla do misky, zdřímla si a zase jsem ji vzala do kotce. Je dobrá fakt. Kníká, ne že ne, ale už je i delší dobu klid, dokonce i v kotci usnula.