Speciální výstava RKČR 2016
Brzo ráno jsem naložila Buggy a vše potřebné do auta, sedla si pěkně na zadní sedačku a užívala si, že řídí děda a taťka dělá navigátora. :) S jednou krátkou přestávkou na vyvenčení jsme s dostatečným časovým předstihem dorazili do Přestavlk. Bylo příjemným překvapením, že u silnice „odchytávali“ v reflexních vestách odění pořadatelé auta. Pak si nás převzal další člověk, ukázal kam zaparkovat, kde je výstavní kancelář a kde venčit psy.
Vytáhla jsem Buggy z auta, zanechala ji rodině a šla do výstavní kanceláře, vyzvedla si číslo, katalog a propagační předměty. Smekám před tím, jaké sponzory dokázal klub sehnat, protože plná taška propagačních dárečků, to se jen tak nevidí – třeba na národní výstavě v Brně člověk nedostal málem ani složku, tu dostal až po posouzení, před posouzením byly vydávána jen čísla. Kdežto tady ne. :) A co teprve ten krásný diplom! A velmi musím vyzdvihnout i vytištěný posudek, protože takhle to jde přečíst a stihne se tam toho víc napsat.
Vzala jsem Buggy vyvenčit, Buggy se seznamovala s ostatními rotvíky. Soukmenovci se jí líbí mnohem víc, než příslušníci jiných plemen, byla úplně nadšená, kolik je tam psů, jako je ona, byla velmi přátelská a chovala se naprosto ukázkově. Když na sebe štěňata začala vrčet a brblat, Buggy, která to viděla, je hned z pozice staršího začala „rovnat“ – laškovně na ně poštěkávala a vrčela. :)
Co musím pořadatelům vytknout je to, že byť bylo k dispozici ozvučení – mikrofon, reprobedny, tak při posuzování nebylo tohoto využíváno, takže málokdo slyšel posudek a to mohl stát u kruhu. Nemusím dodávat, že jelikož jsem se psem byla u auta, aby měla Buggy klid, tak jsem vůbec netušila, co se v kruhu děje. Když pak u Buggy bylo skončeno posuzování, tak se mě lidé u kruhu ptali, jakou známku dostala, že zkrátka vůbec neslyší ani slovo.
Vtipným momentem bylo, když jsem s Buggy seděla u auta, já na rozkládacím křesílku a kolem nás už asi posedmé prošel pán, a to velmi těsně. Na první pohled bylo jasné, že se Buggy nelíbí. Když dotyčný prošel naposledy, Buggy se mu se zavrčením vydala vstříc. Vzhledem k tomu, že jsem byla zády ke směru, kterým Buggy zatáhla, tak jsem se převrátila i s židličkou. Houkla jsem na psa „fuj, Buggy, ne!“ a hlavou mi běželo jen to, že ji za žádnou cenu nesmím pustit. Ten „chytrý“ člověk nad námi stál jako sudička. Já na zádech, nohy ve vzduchu, zaklíněná v židličce, málem vykloubené rameno. Buggy, jak mě slyšela žuchnout na zem a vykřiknout, se lekla, že mi ublížila, okamžitě mi začala poskytovat první pomoc, takže po mně šlapala, olizovala mě a ještě se stihla otáčet, co vetřelec.
Nikdo z rodiny poblíž, vypadala jsem jako ten kohoutek, co leží v oboře, nožky má nahoře…. Nakonec jsem se nějak převrátila na bok, vyškrábala jsem na nohy a doufala, že to nikdo neviděl. :D
Pak už jsem se s Buggy přesunula ke kruhu a čekaly jsme. Konečně na nás přišla řada, s námi šlo dalších 9 fen. Napříště bych ocenila, kdyby se lidé naučili čísla a jejich pořadí, pak nebudou vznikat zmatky, kdo jak má stát. I takové množství zvířat v kruhu Buggy zvládla s přehledem, chovala se jako zkušený profík. Ale my dvě nemůžeme mít nic v klidu, takže zaboha nebyly vidět zoubky P1. Buď tam Buggy měla jazyk, nebo pysk, nebo moje ruce. Prostě zuby ukázala úplně s klidem, ale tyhle malé mršky nebyly vidět a já neměla dostatek rukou. Buggy už začínala funět a brblat. Pan rozhodčí byl moc hodný, trpělivý, neřval na nás, řekl, že nechce psa stresovat, i ustoupil stranou. Naštěstí nám na pomoc přispěchal děda a ukázali jsme, že P1 opravdu Buggy má. Uff.
Buggy se pěkně předváděla. Místy se ovšem rozbíhala příliš rychle a neklusala. Problém nebyl v nás, ale ve slovenském účastníkovi výstavy, který byť se hlasitě před vstupem do kruhu chlubil, kolik on absolvoval výstav, tak zjevně nechápal význam slov „krokem a dodržujte odstup“. Tudíž se rozběhl, dýchal nám na krk, nezvládal si fenu, která Buggy čichala k prdelce. Neustále se na nás tlačil.
Další kapitolou bylo to, jak jeden vystavující v kruhu neustále fenu „hecoval“, ta se stavěla víc a víc, až Buggy vzhledem ke své nezkušenosti zareagovala tak, že na ni vyjela, protože takové psy, co machrují, nesnáší. Naštěstí jsem Buggy zvládla, ta dělala, že se nic nestalo. Otázkou je, zda je tohle ještě přípustné, protože v zahraničí je trend, že takové hecování psa a ukazování síly přes čáru, se zrovna netoleruje.
Pak nás čekalo posouzení. Pan rozhodčí mě vyděsil, když stát jak socha, hřbet dlaně na ústech, obcházel Buggy a mlčel. Nakonec jsme obdržely moc pěkný posudek, myslím, že v takové konkurenci opravdu krásných zvířat jsme si ostudu neudělaly. Navíc Buggy po fyzické stránce dospívá pomaleji, takže třeba některé nedostatky zmizí a příště budeme vypadat dospěleji.
Pan rozhodčí byl moc milý, posuzoval korektně.
Korunu celému posuzování mezitřídy nasadil výše zmiňovaný slovenský účastník. Pan rozhodčí nám všem ještě dával pokyny, ohledně vyzvednutí si diplomu, zápisu hodnocení do výstavní knížky, když se onen Slovák prostě sebral a s hlasitým brbláním pod vousy odcházel z kruhu. Pan rozhodčí ho upozornil, že ještě neskončil, a že na vyzvednutí si dokumentů bude času dost, že je lépe chodit postupně. Slovák ovšem odsekl, že oni jsou šampioni, že oni toto nemají zapotřebí. Tomu jsem se hlasitě smála a neodpustila si poznámku o slovenském sportovním duchu. Přitom dostali hodnocení výborná s pořadím. Opravdu nechápu takové chování. Může se mi hodnocení nelíbit, ale dělat takové scény? Může mít fenu šampionku třeba celého světa, ale prostě existuje hezčí zvíře, než je ona. Tak to chodí. Vždyť je stále výborná. Asi čekal, že se bude dít to, co se na výstavách v ČR stalo už tolikrát – jakmile se objeví zahraniční účastník, tak si z něho všichni sednou na zadek, bez ohledu na kvalitu. Jenomže tady padla kosa na kámen, protože se posuzovala podle kvality. Výstava je vždycky trochu risk, když nemá zapotřebí riskovat, respektive není schopen uznat, že je někdo lepší, proč na výstavy chodí. Jak nebylo po jeho, a neodvezl si všechny možné tituly, tak se vztekal.
Jako nevím jak ostatní, ale já na takové chování opravdu zvědavá nejsem, když se neumí chovat, ať zůstane doma. Zvláště, když není ani na domácí výstavě, měl by se chovat zvlášť příkladně.
Velmi nevhodné je také to, když stojí vně kruhu někdo s agresivním psem, kterého není schopen zvládnout, takže zvíře neustále napadá vystavované psy, štěká, ruší, rozptyluje. Trochu slušnosti by to chtělo.