Noc šedesátá devátá, den sedmdesátý; noc sedmdesátá, den sedmdesátý první
V sobotu jsme já, rodiče, Buggy a Mooney vyrazili na dovolenou na chalupu na jižní Moravu. Naložila jsem věci, nacpala do transportního koše Buggy, dala pokyny mamince, která dělala během jízdy Buggy chůvu a vyrazily jsme směr Vranovská přehrada. Pánská část výpravy jela vlastním vozem.
Zaplaťpámbů Buggy byla hodná, špatně jí nebylo, neotravovala, maminka se o ni vzorně starala, poskytovala rozptýlení. Hladký průběh jízdy zajišťovala miska, voda, pamlsky, hračka, hadry – kdyby náhodou Buggy zvracela. Mně bylo taky špatně, ale z toho, že jsem řídila takovou trasu, ještě po našich „senzačních“ cestách plných omezení a uzavírek a bláznů za volantem. V polovině cesty jsme stavěli na pumpě, aby si naši čtyřnozí přátelé protáhli nožky, vyvenčili se a občerstvili. Stejně jako my.
Nakonec jsme se kolem druhé odpoledne dokodrcali na místo určení. Všichni živí a zdraví. Pan majitel nám předal chatu, k tomu, že je Buggy rotvajler se vyjádřil pouze tak, že záleží na výchově, jako u každého jiného psa, potom jsme zaparkovali a dali se do ubytovávání. Buggy jsem nechala běhat po zahradě – okamžitě udělala loužičku.
Buggy se velmi rychle sžila s novým prostředím, bylo jí všude plno, drze se všude vecpala a vše prozkoumala. :)
V rohu obýváku jsem jí udělala pelíšek – dala jsem tam deku a nejoblíbenější hračky a samozřejmě misku s vodou.
Vyráželi jsme všichni společně na procházky po okolí, užívali si klidu a ticha, kochali se přírodou.
Oříškem bylo nocování, protože jsem nechtěla nechat Buggy přes noc venku, ani dole v obýváku – ještě by se snažila vylézt po schodech nahoru za námi a ublížila by si. Takže táta každý večer popadl Buggy do náruče a vynesl ji ke mně a k mamce do pokoje. Pánové měli vlastní pokoj. :) Buggy byla zlatíčko. Vždycky sebou někde plácla a chrupala. Sice nás budila ve tři ráno na venčení, ale to nevadilo, všechno nám to vynahradila. :) A vlastně to svědčí o tom, jak chytrá je, když si umí říct, že chce ven. Po tomto ranním venčení Buggy bez okolků vyskočila do postele a začala nás olizovat a oždibovat, aby nás vyprovokovala ke hře. V takovou dobu? To né. Jakoby mi Buggy rozuměla. Po tom, co jsem jí řekla, že jestli nedá pokoj, tak ji chytnu za ocas a vyhodím z postele, byla okamžitě tiše jako pěna. Lísala se, chtěla pohladit, ale jinak jsme o ní s mamkou nevěděly. A to jsem vždycky tvrdila, že bych nikdy se psem v posteli nespala, protože je to prostě divné a nehygienické.
V neděli jsme si ráno dali procházečku a odpoledne vyrazili do Znojma na prohlídku podzemí. Bez Mooneyho, který není zcela fit. Ukecala jsem průvodce, abych mohla vzít Buggy s sebou. Je přece na vodítku, pobíhat nebude a je to ještě štěňátko. A cvičím ji. :) Neuvěřitelné, ale šli jsme všichni. Musím před Buggy smeknout klobouk – to množství lidí (se kterým jsem nepočítala – vždyť ještě pět minut před začátkem prohlídky jich bylo 6), tma, vlhko, nové pachy. Jen jsme ji nosili ze schodů a do schodů a nechtěla projít nad několik metrů hlubokou studnou – což se jí nedivím – bylo vidět skrz mřížovanou podlahu. Nevadily jí strašidelné zvuky linoucí se z reproduktorů, ani naprostá tma, když se zhaslo. Prostě zůstala stát a vyčkávala. Když se skupina zarazila a poslouchali jsme výklad, lehla si a odpočívala. Nebyla otravná, nezlobila. Prostě hvězda.
Ve městě byla jako u vytržení, protože na náměstí nikdy nebyla, všude byly auta, pachy, lidi, zvířata. Nechala jsem ji, ať si vše očichá. :) Za výkon v podzemí si to zasloužila.
Zbaštila večeři, prohlédla misku po Mooneym, vyvenčila se a usnula jako dřevo.