Noc čtyřicátá osmá, den čtyřicátý devátý

S Buggy pilně trénujeme, snažím se vystihnout správný okamžik, aby byla Buggy co nejlépe naladěná. :)

Pokračujeme v nácviku pachových čtverců – učím se číst Bugininu řeč těla, znát, kdy potřebuje mou pomoc, kdy to zvládne sama. Buggy nepodvádí, jestliže už necítí pach, zvedne hlavu, maximálně se zvednutým nosem nasává pachy okolí, aby zjistila, jestli by tam nenašla dobrůtku.

Buggy má nyní pauzu od kosti z buvolí kůže – všeho moc škodí, jako náhradu dostala tvrdý kousek chleba. Báječně se baví. Hraje si s ním, háže ho, spokojeně okusuje. A aspoň se po jídle nehoní a já si můžu dát pauzu.

Motorka pro ni představuje pekelný stroj. Jestliže stojí na místě, je vše v pořádku, ale jakmile se dá do pohybu, přesune se Buggy raději jinam. Vášeň pro auta ji nijak neopouští – ani není vybíravá – Buggy obdivuje starého favorita úplně stejně, jako fungl nového terénní bavoráka.

Buggy nic neunikne, ani svačina v batůžku – kdyby jen tak uměla otevřít tu přezku...